Expert v tom byl býk Boris. Rohy zuřivě ničil balíky sena i hromady větví. A rády to dělají to i jeho svěřenkyně, viz následující video. Je s podivem, že nedošlo k žádnému rozpárání bachoru rohem.
A kravky samozřejmě zbožňují jablka. Takhle je baští:
Ze dvou poražených býčků je stále v nabídce:
Cituji řezníka: „To maso tak voní, že bych ho jedl syrový.“ Později na podzim bude další porážka.
Květen spíše propršel, ale nakonec za to byly a josu kravky asi rády, protože jim poroste tráva a umyje se. Na druhou polovinu pole je totiž pustit nemůžeme, jelikož jinak by nebylo co pošetřit na zimu.
Viki se Sárou odstartovaly náš chov Highlandů. Tatínek je přivezl jako překvapení, ale opravdu nečekané překvapení. Náš ohradník tvořila ne moc stabilní dřeva, a toho obě hned využily. Pak jsme je hodně dlouho honili po louce. Přesto skončily, stejně jako minule Jitka a Lenka, u vedlejšího stáda. Nepomohlo nic než uspávací střela (mimochodem Vikina není příliš skromná, zkolila ji až druhá dávka). Následoval převoz k nám, kde jsme měli holky delší dobu v péči. Aby se nám chudinky nenafoukly. Takže jsou teď nejochočenější. Hlavně Vikinka. Je to náš miláček!
Jestli je někdo největší žrout, dravec, chamtivec, hrabivka nebo agresor, tak je to Vikina. Když zavoláme: „Holky!“, můžeme se spolehnout, že z pastvy se k ohradě přižene jako první právě ona. Než dorazí ostatní, po chlebu není často ani památky, musíme tedy hromadit obrovské množství! Máte-li v ruce nějakou takovou pochoutku, nemyslete, že si ji pohladíte. Je tak chamtivá a nedočkavá, že odpoví akorát mávnutím rohu. Zato jindy, třeba uprostřed louky, zvlášť když přijdu s hřebenem, je Viki hotové zlatíčko a je ochotná se nechat drbat a mazlit třeba půl hodiny. Já ji mám asi ze všech nejradši, i když mi jednou málem ukousla prst. Doufáme, že bude mít plno dětí, aby se naše stádo trochu pročernilo :).
Datum narození: duben 2000
Místo narození: Rýchorská Bouda v Krkonoších
Datum přesunu na Kostelní Břízu: 18.6.2003
Původní chovatel: chovatel z Rýchorské Boudy
Tak ta letošní zima nás zasáhla víc, než jsme mohli tušit. Nějak jsme si zvykli na mírné zimy. Zamrzají napáječky, s krmivem je krize, to už jsem psala. Ale není to ještě konec nesnází. Dnes přišel tatíček s tím, že se shrnula pneu u předního kola traktoru. Asi je kolo píchlé. A sněhu po kolena, traktor daleko od domu a od silnice. Zítra to musíme bezpodmínečně vyřešit. To znamená hever, kolo sundat, dopravit na bobech k silnici, naložit do kufru fiata nebo možná na střechu, jak to vyjde, pak do Kynšperka na opravu, pak zase totéž zpět se spraveným kolem. Doufám jen, že bude opravené ještě ten den. Jinak bychom si zopakovali to, co jsme zažívali před lety, kdy jsme neměli traktor. Na každý balík musela vyrazit celá rodina za každého počasí, balík vykulit, odbalit a vykulit mezi nedočkavé a trochu i protivné krávy. No hrůza, už na to nechci ani myslet, ale byli jsme mladí a se smělými plány, plní energie, odhodlání. Ale stárneme a tyto práce jsou stále obtížnější. V zimě jsme z potíží nervózní, ale od jara se nám nálada zlepšuje, máme z kraviček velikou radost, pak nám ji zkalí senoseč, kterou tatíček upřímně nesnáší, protože mu bere čas na sport. Měli bychom si seno kupovat, snad by nás to finančně nepoložilo, něco vyprodukujeme sami. Není to taková tragédie, příště už telata přes zimu nebudeme nechávat, pokud to bude možné.
Naše ohrada vypadá takto: dvě příčná polokruhová pevná prkna a mezi nimi a pod nimi drát s elektrikou. Ale to je málo na ta štětinatá stvoření. Každý rok, a zejména letos, nám rozrývají louku, nejradši na těch nejupravenějších místech jako je bezpohlavní zóna, o kterou mamka velmi pečuje a seká ji pravidelně traktůrkem.
Není to problém jen estetický. Po takovém nočním prasečím řádění nemůže mamka na rozrytou půdu se sekačkou ani vjet, musíme tak zavážet díry zeminou a urovnávat povrch.
A co s takovým problémem? Prý jsou za svou zvěř zodpovědní myslivci a je možné jim poslat stížnost nebo žádost o napravení škod. Ale ze zkušenosti víme, že takové snažení většinou nikam nevede a že myslivci použijí veškeré své možnosti a páky, aby se řešení problému, nedejbože náhradě škod nebo nápravě stavu, vyhnuli.
A tak si jdu pro kolečko, lopatu a hrábě a hurá na louku!
Po roce a kousek je u nás na zahradě opět živo. Poté, co odešla Eliska, jsme si po roční pauze pořídili nového pejska, německého ovčáka, fenku. Na 80 % se bude jmenovat Amy [ejmy]. Již se projevuje jako trhač a počůránek a pokakánek a je skvělá. Barvitěji to jistě popíše má sestra.
Dneska nám naše státo připravidlo dvojnásobné překvapení. 
Taťka jel běhěm dne pro náš traktor Zetor, aby ho odvezl k doktorovi (na roční prohlídku). A co nezjistil! Naše krásná Sára přivedla telátko! A přitom jsme si mysleli, že už děti mít nebude.
Ale když jsme přijely domů já a mamka, omrkly jsme louku a – Vilma, skvělá maminka, má také telátko! Obě mamči svoje potomky olizovaly a celé stádo se seběhlo podívat na nové členy rodiny. Kromě Borise, který se zajímal jen a jen o krmník…
Více fotek si prohlédnětě ve fotogalerii.
Asi před čtyřmi lety jsme s obrovskou námahou stavěli obvodouvou ohradu z dřevěných kůlu o prměru 12 cm a příčnými půlkruhovými prkny o délce 4 metry. Byla to práce na celý rok. Díry jsme vrtali v lese, v bahnitém materiálu nebo na kraji louky. Na mnohých místech byla skála nebo kameny, tedy nelehká práce.
Letos musíme kus ohrady předělat, protože na některých místech zasashuje o pár decimetrů na cizí pozemek. Já se toho naštěstí moc neúčastním, Radek s taťkou a mamkou tam chodí o víkendech docela často pracovat. Dolů do lesíka.
Ale co je důležitější, předělávali jsme předělovací ohrady, které z louky dělaly tři části. Dvě pastvy a jednu „Bezpohlavní zónu“. Bezpohlavní zóna je asi desetimetrový pruh mezi dvěma loukami, díky kterému nejsou dvě stáda moc v kontaktu a my se můžeme po louce v pohodě pohybovat.
Původně byly tyto dvě předělovací ohrady z černých plastových kolíků, mezi kolíky čtyřmetrová prkna a samozřejmě elektrický ohradník. Ale prkna byla příliš slabá, kolíky se často ohýbaly nebo jinak poškozovaly.
Takže: dnes jsou původní ne příliš funkční ohrady nahrazeny dřevěnými kůly menšího vzrůstu (asi 1 metr) a elektrickým ohradníkem. A ty budou jendotné všude, u všech předělovacích ohrad.
Fišerovi 